Šlo o úžasnou akci, počasím se to letos moc nevyvedlo, programem byl v mých očích trošku slabší než v minulosti, ale tak tomu bylo v mých očích. Na Colours je totiž úžasné to, že díky 13 scénám a dalšími diskuzním scénám, mrakům obchůdků a stánků s občerstvením, si každý prožije svůj festival. A že zrovna tento ročník bylo míň balkánu a afriky může ovlivnit můj pohled na festival. Kdežto někdo kdo miluje elektroniku, tak na letošní ročník určitě nemůže dopustit. Měl jsem možnost každý den se bavit s dalšími dvěma skupinkami, které se po festivalu pohybovaly a každá byla až na vyjímky na úplně jiných koncertech, tzn. zažili něco úplně jiného. Tím chci říct není a nemůže být generální pohled na festival a nikdo jej nemůže generálně soudit. Areál byl oproti loňsku zase lepší, větší, bylo zde víc míst k sezení, víc míst kde se dalo schovat před deštěm a že to letos bylo potřeba. Takže za mně letos zase lepší.

Můj první Colours of Ostrava byl ročník 2006 , pak následoval 2007 ,  2008 , 2009 , 2010 , 2011 , 2014 , 2015 a letos

Na mém starším blogu jsem psal o Colours 2011, 2010

Takže letos jsem byl na svých 9. Colours of Ostrava a musím říct, že za tu dobu co na ně chodím se festival rozrostl do uctyhodné velikosti. Kde jsou ty časy, kdy jsme se scházeli v pár stovkách na první čtvrteční koncerty a po dvou jsme se rozešli domů. Dnes festival pulzuje od čtvrtku do neděle a člověk se rozhodně nenudí.

Co mě letos nejvíc zaujalo:

Z mého pohledu byl letošní ročník ročník plný skvělých zpěvaček o kterých ještě uslyšíme a elektroniky, ke které jsem se nedostal, protože někde bylo něco jiného, nebo jsme už byli s Haničkou unaveni. Nejvíc na mě zapůsobil koncert od Aurory. Na její koncert jsme byli jsme  blízko pódia a ty emoce které ze zajímavé dvacetileté zpěvačky číšily byly neuvěřitelné, skladby dobré i na první poslech. Zkrátka bylo to silné, skvělé.

Další zpěvačka na kterou jsem se těšil a nezklamala byla Caro Emerald, která na pódiu se svou kapelou která hrála skvěle, vytvořila šou na kterou se nezapomíná, taneční jazz z 30. let v teatrálním podání kapely v čele se zpěvačkou bylo opravdovým zážitkem. Lidem ani nevadilo, že hustě prší.

Vynikající byla Islandská kapela Of Monsters And Men, která to na pódiu umí skvěle rozjet. Její hity lidi znají, jako je například tento.

Takže to v kotli v pátek večer pěkně vřelo.

V neděli jsem se konečně dočkal parádního balkánu a to v podáni německé kapely Al Jawala, která na drive stagi rozjela parádní show. Škoda jen, že drive stage byla hůř nazvučena a to hlavně v porovnání s dalšími skvěle nazvučenými scénami. Na lidech šlo vidět, že tento druh muziky letos na Coloursech chybí, v minulosti jsme byli rozmazleni Bregovičem a atd… a letos skoro nic. Proto se nás tam sešlo uctýhodně. Kromě skvělé skočné muziky jsme se dočkali i nečekaného zážitku. Muzikanti posluchače přiměli točit se kolem své osy, taky jsme se točil, bylo to moc zajímavé, jak jsme se všichni točili a točili. V jiné písni pro změnu vyšli muzikanti mezi lidi a přinutili lidi kolem sebe kleknout i oni klečeli. (viz úvodní fotka tohoto článku) Tak jsme všichni klečeli a pak se najednou v rytmu zvedat bylo moc zajímavé. Zkrátka super zážitek.

A teď by jsem rád zmínil i pár koncertů, které nebyly pro všechny, ale pro ty kdo přišli tak to byl silný zážitek.

První koncert byl od Victorie Hanny z Izraele v Gongu. Zpěvačka která si neuvěřitelně hraje se svým hlasem. Já ji přirovnávám v experimentování k naší Ivě Bitové. Tato zpěvačka si hraje s tóny  a svým hlasem, tak že místy je to pro posluchače hodně náročně, ale je to moc krásné a neopakovatelné. Pro posluchače si připravila i nějaké texty v češtině, tedy spíš takové staročeštině. Na konec svého vystoupení si hrála se svým hlasem v skvěle akustickém Gongu tak, že šla mezi diváky po schodech nahoru a vzadu na pódiu nechala svou malou kapelu. Na konci ji z hůry poděkovala a diváci ve stoje Hannu odměnili silným aplausem, byla to silná chvíle.

Silným zážitkem byl i koncert Anohni na hlavní scéně. Kde jsme zpěvačku (v minulosti muže) neviděli. Místo toho byly na plátno promítány bysty různých žen (umělkyň z New Yourku) některé brečely, jiné zpívali skladbu, tak to vypadalo jak by zpívala ona a ne zpěvačka Anohni, která byla zahalena v kápi před plátnem a za celé vystoupení jsme ji neviděli. Hanička podotkla: ” zpívá to vůbec ona?”. Zpívala. Já tolik angličtině nevládnu, ale prý jsou její text plné žalu, který trápí dnešní svět. Předat to publiku se Anohi touto projekcí a krásným hlasem určitě podařilo.

 

Z českých kapel jsme toho moc neviděli, snad jen v neděli večer mě potěšili Mydy Rabacad, myslím že by si zasloužili větší stage. Jedna z mála kapel, která to dle mého může z čech dotáhnout daleko.